Nebo proč mi připadá divné, co připadá normální všem ostatním.
Zjistil jsem to poprvé někdy u kafe, kdy jsem se díval na notifikaci v telefonu. Aplikace na plánování týdne – taková ta hodná, co ti má pomáhat být organizovaný – mi sebevědomě zobrazila mřížku, kde první sloupec byl pondělí. Samozřejmě. Jako vždycky. Jako všude.
Jenže já mám v hlavě ten sloupec posunutý. Pro mě neděle není finišová páska, ale startovní blok. Vždycky to tak bylo, jen jsem si chvíli myslel, že je to chyba, kterou bych měl opravit.
Není.
Neděle je ten den, kdy si v klidu srovnám, co mě čeká. Ne stresově, ne s diářem rozloženým na stole jako velitelská mapa – spíš tak nějak přirozeně, při snídani, která trvá déle než by měla. Projdu si v hlavě týden, někdy něco zapíšu, někdy ne. Je to tiché, pomalé a vlastně příjemné. Jako když si den předem připravíš oblečení a ráno zjistíš, že jsi sobě udělal laskavost.
Pondělí pak přichází jako druhý den týdne, ne jako facka. A to je docela rozdíl.
Vím, že pro spoustu lidí je neděle odpoledne synonymem pro ten specifický druh smutku – říká se tomu sunday dread nebo taky „ještě jsem nevydýchal pátek a už se bojím pondělí”. Znám ten pocit taky. Ale někdy si říkám, jestli ten pocit nevzniká právě z toho, že neděle je naučeně konec. Uzavírá se týden, přichází vědomí, co nestihlo, co se nepovedlo, co zase přijde.
Kdežto když je neděle začátek – nebo aspoň předsíň – tak má trochu jiný náboj. Není za ní nic, co se nepovedlo. Je před ní něco, co teprve přijde.
(Nepíšu tohle jako návod. Možná ty funguje úplně jinak a pondělí miluju a neděle je pro tebe posvátný den lenošení a toho si vážím.)
Ale přijde mi zajímavé, kolik věcí v životě prostě přijmeme jako daných – a ani nás nenapadne otočit mřížku. Týden začíná pondělím. Den začíná ránem. Práce je to, co se dělá přes den. Odpočinek patří na víkend.
Co kdyby ne?
Já začínám týden v neděli. Funguje mi to. Aplikace to odmítá respektovat, ale to je její problém.