Jednou jsem vyšel z domu a zjistil, že nemám sluchátka. Ne že bych je doma nechal záměrně – já bez sluchátek nevycházím. Mám v nich podcast, hudbu, nebo aspoň nějaký ambient šum, který signalizuje mozku: teď se děje něco produktivního. Tohle byl prostě omyl. Vrátit se? No, bylo by to jen pár schodů zpátky. Ale nějak jsem to neudělal. Šel jsem dál.
První minuty byly… zvláštní. Trochu nepohodlné, jako když si sedneš do kavárny a zjistíš, že nemáš mobil. Ruce nevědí co dělat, oči bloudí, mozek marně sahá po dalším podnětu. Čekáš, kdy tě to přejde. Nebo kdy to začne vadit dost na to, aby se to dalo nazvat problémem.
Jenže ono to nepřešlo. A ani nezačalo vadit.
Co jsem vlastně celou dobu přehlušoval
Město je hlučné, to jo. Ale taky je plné zvuků, které jsou – no, zajímavé? Nečekaně zajímavé. Někde za plotem se přeli dva kosi. (Nebo se páří, upřímně netuším, jak to u kosů chodí, ale byl to docela intenzivní zvukový projev.) Tramvaj zaskřípěla ve zatáčce. Dva lidi před pekárnou se smáli tak nahlas, že jsem se otočil, jestli se to netýká mě.
Netýkalo. Ale zasmál jsem se taky, nevím proč.
A pak jsem si uvědomil, jak dlouho jsem vlastně chodil venku, aniž bych byl venku. Fyzicky ano, sluchátka ne, ale v hlavě celou dobu někdo mluvil – do mě, pro mě, místo mě. Kolikrát jsem se vrátil z procházky a nedokázal říct, co jsem cestou viděl? Moc.
Ticho, které ticho není
Sluchátka jsou užitečná. Nechci tady psát manifest proti nim, to by bylo hloupé a taky pokrytecké – mám je teď v uších, zatímco tohle píšu. Ale venku plní trochu jinou funkci, než si přiznávám. Nejde jen o hudbu nebo obsah. Jde o to, mít vždy po ruce záplatu na chvíle, kdy by jinak nastalo… nic.
A nic je, zdá se, znepokojivé. Nebo aspoň jsme se tak nějak kolektivně dohodli, že by mělo být.
Jenže ten den bez sluchátek jsem zjistil, že nic celkem slušně zní. Že ulice má vlastní rytmus, který jsem předtím přehlušoval. Že myšlenky, které přijdou, když jim nikdo nekouká přes rameno, jsou někdy ty zajímavější. Ne vždy užitečné, ale zajímavé.
Domů jsem se vrátil trochu jinak, než jsem vyšel. Nevím přesně jak. Možná líp. Možná jsem jen měl štěstí, že ti kosi právě zrovna tak bojovali.
No jo. Někdy je nejlepší věc, co se vám může stát, že něco zapomenete doma.